Poslední osobní blog ...

Zhouba Eldoriathu, část první

16. prosince 2012 v 13:30 | Elemona |  Příběhy
Tento příběh nezaznamenává skutečné události, ani nepředpovídá budoucnost. Podobnost postav, prostředí či situací je čistě náhodná. Příběh může odrážet autorčiny pocity...


Nepříliš vzdálená budoucnost. Píše se rok 2552 podle lidského kalendáře. Do města Eldoriathu přichází poutník z neznáma, osamělá bytost bloudící napříč světem. Oblečený v hnědočerném plášti s kápí, jenž ho chrání před šedým deštěm, s batohem na zádech, v ruce držíc dřevěnou hůl, o kterou se opírá. Těžké pevné boty na jeho nohou dávají znát o cestách, které prošel, o mnoha krajích, které navštívil.

Ulice Eldoriathu jsou lemované vysokými panelovými domy, pokryté šedočerným asfaltem a plné aut a uspěchaných lidí. Chodníky jsou zaplavené deštníky, jak se lidé snaží chránit před deštěm, po prosklených stěnách budov jemně stéká voda. Poutník se prochází těmito ulicemi. Připadá si tu jako cizí, lidé se kolem něho míhají a často na něj podivně zírají.

Po chvíli bloumání dorazil na místo, které je jedno z mála, kde ještě rostou zelené rostliny. Malý park uprostřed města mu připadá jako oáza v poušti šedého betonu všude okolo. Usedl na polstrovanou lavičku, která navzdory dešti nebyla promáčená. Věděl, že to není žádné kouzlo, nýbrž zřejmě vynález lidí.

Osamělý poutník sedí na lavičce v parku, kolem padá šedý déšť a park vypadá jako živá zeleň v mrtvé šedi, navzdory tomu se ale lidé v parku moc nevyskytují, nýbrž spěchají onou šedí. Park ale není zcela opuštěný. Opodál se prochází jedna mladší dívka. Nevypadá jako ti uspěchaní lidé tam na ulici. Má na sobě dlouhou zelenou sukni, šněrovačku hnědé barvy, kolem hlavy šátek, či spíše na hlavě, na kterém spočívá věneček z květin. Kolem pasu má též šátek zelené barvy a je úplně bosá.

Poutník nezůstane bez jejího povšimnutí. Nejen že nevypadá tak nudně, jako ostatní obyvatelé města, ale její šestý smysl jí říká, že to nebude jen tak obyčejný člověk. Přišla tedy pomalu k němu. Poutník byl zahloubaný v myšlenkách se skloněnou hlavou, přes kterou měl přetaženou kápi. Když se však přiblížila, vzhlédl. Jakoby cítil její přítomnost, protože její kroky nebyly, zvláště v tom dešti, vůbec slyšet, a zatažené nebe bránilo slunci osvítit její postavu, aby vrhala viditelný stín.

"Ahoj!" pozdravila ho. Její hlas zněl krásně, jemně, téměř dětsky a zvonivě.
"Ahoj." odpověděl jí hlubokým hlasem, na němž byla znát jeho prožitá léta.

Pokračování příště... ;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama